Historie tapisérií

Vznik tapisérií

Podle tradičního technologického postupu vznikla nejprve malířská předloha a na jejím základě se vytvořil karton ve stejném měřítku, jaké mělo mít hotové dílo. Tento karton tkadlec centimetr po centimetru vytkal barevným útkem na jím zcela kryté nebarevné osnově technikou útkového rypsu. Při tomto způsobu jsou materiál a technika pouze reprodukujícími prostředky a tkadlec si nemohl dovolit jakýkoliv osobní zásah v průběhu tkaní, aby jím neporušil umělcův záměr. Obraz býval vytkáván naležato, což dovolovalo vytkávání plynulých vertikál. Po dokončení se otočil o 90 stupňů. Potom celá váha tapisérie spočívá na útkových nitích, které vytvářejí vzor, nikoliv na osnově, která je ve skutečnosti hlavním tektonickým prvkem. To někdy mělo za následek jednak určitou deformaci, vzniklou prověšením, jednak to přispívalo k rychlejšímu opotřebení.
Teprve v průběhu 20. století se tapisérie začala osvobozovat od své narativní funkce a tradičních postupů.

Rozšiřuje se škála výrazových prostředků, inspirovaná využíváním různých materiálů a nepravidelné hustoty dostavy. Povrch tapisérie ztrácí tradiční hladkou fakturu, jak ji známe z historie, a přestává být závazný také pravoúhlý formát. Materiál a technika přestávají být prostředky neprodukujícími a stávají se samy o sobě prvky sdělovacími.

Marie Hoppe Teinitzerová

1910–1958

Tvorba Marie Teinitzerové se začala rozvíjet v poloze víceméně tradičního dílenského přepisu malířského kartonu, ale v některých případech se jí podařilo dospět k ryze textilním výrazovým prostředkům. Nové pojetí vnesl do práce dílny po roce 1958 Josef Müller, absolvent Kybalova speciálního ateliéru textilní tvorby na VŠUP v Praze, který se stal výtvarníkem závodu. Bylo to dáno kvalitativně vyšším přístupem k tapisérii, která na rozdíl od tradičního chápání přestala být jen prostředníkem, ale sama se stala nositelem výrazu. Podstatný vliv měla samozřejmě také vysoká profesionální úroveň zdejších tkadlen, která neustrnula na jednom způsobu práce, jak tomu bývá v některých zahraničních dílnách tohoto druhu, což sice zaručuje precizní provedení, ale na druhé straně mnohdy přispívá k chladnému, mrtvému vyznění celého díla. Díky citu a pochopení pro často téměř nepostižitelné nuance výrazu, oživující do posledního místečka plochu tapisérie, schopnosti přizpůsobit se v maximální míře rozdílným přístupům jednotlivých umělců a tkaní z líce i z rubu jsou jindřichohradecké tapisérie na špičkové úrovni. Tuto skutečnost potvrzuje také zájem o spolupráci s dílnou ze strany zahraničních partnerů.

Restaurování

Umělecká řemesla PRAHA

Existuje několik způsobů restaurování. V jindřichohradecké dílně se používá ten, při němž jsou nejdřív nastaveny chybějící osnovní niti a pak se barevný útek protahuje jehlou tak, aby dotvořil vzor v původní formě. Tento zde užívaný způsob restaurování byl nazýván metodou neznatelné retuše. Pro osnovní i útkový materiál, který byl do poškozených míst tapisérií doplňován, se užíval materiál vždy totožný s původním originálním, tedy vlna byla doplňována vlnou, hedvábím apod. Jako první byly ve zdejší dílně restaurovány potahy slohového nábytku z Pražského hradu a potom následovala celá řada figurálních gobelínů ze sbírek různých českých muzeí a památkových objektů.